Význam měření tepové frekvence v tréninku
Měření tepové frekvence je nezbytným nástrojem pro monitorování a optimalizaci fyzické odezvy ve sportu. Tepová frekvence je počet tepů srdce za minutu a je úzce spojena s intenzitou fyzické aktivity. Zde je několik důvodů, proč je měření tepové frekvence důležité:
Stanovení cílové intenzity: Měření tepové frekvence umožňuje sportovcům stanovit správnou intenzitu tréninku. Příliš nízká intenzita nemusí přinést požadovaný výsledek, zatímco příliš vysoká intenzita může vést k přetížení a zraněním.
Hodnocení kondice: Pravidelné měření tepové frekvence umožňuje sledovat pokrok ve fyzické kondici. Sportovci mohou sledovat, jak se jejich tepová frekvence mění v průběhu času a jak se zlepšuje jejich kardiovaskulární vytrvalost.
Kontrola zotavení: Po náročném tréninku je důležité sledovat, jak rychle se tepová frekvence vrátí na normální úroveň. Pomocí měření tepové frekvence lze zjistit, jak efektivně se tělo zotavuje po fyzické zátěži a zda je nutné upravit tréninkový plán.
Variabilita srdeční frekvence pro kontrolu fyziologického stavu: Měření variability srdeční frekvence VHF (Variability of Heart Frequency) je užitečným nástrojem pro hodnocení fyziologického stavu a reakce těla na trénink. Nicméně, přesnost a spolehlivost měření ovlivňuje mnoho detailů a faktů, a proto je třeba být obezřetný při interpretaci výsledků. Více o této problematice naleznete v článku: ZDE
Tréninkové zóny dle tepové frekvence:
Tréninkové zóny podle tepové frekvence se sestavují několika způsoby. Na základě maximální tepové frekvence (MaximalHeartRate), na základě klidové tepové frekvence (RestHeartRate) a také stanovením anaerobního prahu pomocí laktátové křivky nebo VO2max testu.
Zde je obecný postup pro sestavování tréninkových zón:
Výpočet MHR: Nejpřesnější způsob je absolvovat vyšetření u sportovního lékaře nebo absolvovat zátěžový test, ale existuje také hrubý odhad: 220 mínus věk. Například pro osobu ve věku 30 let by MHR byla přibližně 190 tepů za minutu.
Výpočet RHR: Nejlépe se měří ráno po probuzení, když je tělo v klidu. Opakovaným měřením v průběhu několika dní lze získat průměrnou hodnotu.
Stanovení anaerobního prahu je možné pouze zátěžovým testem a to pomocí laktátové křivky nebo pomocí VO2max testu. K tomuto prahu je přiřazená odpovídající tepová frekvence která se označuje jako ANTHR ANaerobicTresholdHeartRate
Sestavení tréninkových zón:
Tréninkové zóny se obvykle dělí na pět intenzitních pásem, která se vypočítávají na základě procenta z MHR nebo ANTHR, také lze vycházet z rozdílu mezi klidovým tepem a maximálním tepem. Je nutné brát v úvahu, že stavba tréninkových zón dle výpočtu s pomocí Maximálního tepu je značně nepřesná a limitní tepy zóny 2 a 4 mohou být ve skutečnosti zcela odlišné. Tyto zóny přesně určí pouze zátěžový test s měřením laktátu.
Příklad rozdělení zón může vypadat následovně:
Zóna 1 (regenerační): 68-74% MHR / 75-84% ANTHR
Zóna 2 (aerobní): 75-80% MHR / 85-90% ANTHR
Zóna 3 (aerobní a anaerobní): 81-87% MHR / 91- 95% ANTHR
Zóna 4 (anaerobní): 88-93% MHR / 95-100% ANTHR
Zóna 5 (maximální): 94-100% MHR / 100% - MAX
Každá zóna odpovídá určité intenzitě tréninku a má různý vliv na kardiovaskulární vytrvalost, spalování tuků a zlepšování kondice. Sportovci by měli věnovat pozornost své tepové frekvenci během tréninku a snižovat nebo zvyšovat intenzitu podle požadovaných cílů. Při sestavování tréninkového plánu je však také důležité brát v úvahu individuální rozdíly a konkrétní sportovní disciplínu. Jiné zóny platí pro běh a jiné pro cyklistiku.
Stavba tréninkových zón není nutně omezená pouze na pět zón. Pro odvozování zón dle maximálního tepu lze využít vzorců Petera Keena (čtyři zony), Rycharda Sterna (sedm zón), Sally Edwardse (pět zón) a dalších. Lze také použít sedm tréninkových zón dle Joe Friela, které už vyžadují znalost ANTHR.
Zařízení schopná měřit TF
Hrudní pásy:
skládají se z elastického popruhu nebo jsou jinak upevnitelné v oblasti hrudníku a dobře se přizpůsobují tvaru těla. Na pruhu je umístěn senzorový modul, který je spojen se snímači srdečního tepu přímo na páse, ty zachytávají elektrické signály, které vznikají během srdečního cyklu. Tyto signály jsou generovány stahy srdce.
Přesnost: Neustále 99%
Optické snímače:
Hodinky nebo náramky s integrovanými senzory, které měří TF přes kůži. Tyto senzory využívají principu optického snímání, který získává informace o průtoku krve v tepnách.
Princip spočívá v detekci změn světla, které je odraženo zpět od tkáně, a to na základě změn v pohybu cév a tepny díky srdečnímu rytmu.
Nejčastěji se pro optické snímání tepů používá světelná dioda (LED) k vysílání světla do tkáně a fotodioda nebo fototranzistor k detekci odraženého světla. Když světlo projde tkání, dochází k absorpci části tohoto světla hemoglobinem, který se nachází v krvi. Pulsace krve v tepnách způsobuje periodickou změnu absorpce světla, což je zaznamenáno optickým senzorem.
Po zaznamenání odraženého světla je signál zpracován pomocí algoritmů, které identifikují srdeční tep. Tyto algoritmy filtrují získané signály, odstraňují rušení a vyhodnocují pulsace, aby určily frekvenci srdečního tepu.
Je třeba si uvědomit, že přesnost optického snímání tepů může být ovlivněna různými faktory, jako je pohyb, tlak nebo kvalita senzorů. Proto je důležité zajistit správné umístění senzorů na těle a minimalizovat vnější vlivy, které by mohly ovlivnit výsledky měření.
Přesnost: V klidové a při mírně zvýšené TF je to 90-95%. Při vysoké TF přesnost často klesá až na 80%
Historie měření:
Měření tepové frekvence ve sportu má dlouhou historii a vývoj. Tepová frekvence (TF), neboli srdeční tep (ST), je měření počtu tepů srdce za jednu minutu a je důležitým ukazatelem fyziologické aktivity během sportovního výkonu.
Historicky bylo měření tepové frekvence docela složité a nepřesné.
V počátcích bylo běžné používat manuální metody, tedy měření pulsu na krku nebo na zápěstí stlačením krkavice nebo zápěstní arteria radialis a počítání tepů po určitou dobu.
Toto měření bylo však závislé na přesnosti jednotlivce, který tepy počítal a ovlivněno faktem, že k počítání je nutné přerušit fyzickou aktivitu.
V průběhu času se technologie zlepšovala a vznikly další metody pro měření tepové frekvence. Jednou z nejznámější je použití pásu se snímači tepu, který je připevněn kolem předloktí a později kolem hrudníku. Za tento pokrok vděčíme značce POLAR, která již v roce 1979 dokázala snímat Srdeční tep a promítat ho živě do jednoduchých hodinek (sport testeru)
Tyto pásy zaznamenává elektrické signály generované srdcem a přenáší je na sporttester nebo chytrý telefon, který zobrazuje skutečnou tepovou frekvenci.
Comments